Divadlo jednoho Edy je one-woman show, proto by se za datum vzniku dalo považovat datum narození aktérky. Je však záhodno říci, že jsem od mala divadlo nehrála a vlastně jsem až do 9. třídy nechtěla být herečkou. (V 1. třídě převažovala krasojezdkyně na koních, kosmonaut a jednu dobu dokonce i řidič fokálu-traktoru, jež rozváží močůvku. Později to byl ornitolog, a pak učitelka v MŠ. K nápadu zkusit konzervatoř mne dovadla paní učitelka češtiny. Zkusila jsem vykonat přijímací řízení na herectví na konzervatoři v Brně a Praze. Ač jsem postoupila na obou školách do druhých kol, být mezi přijatými se mi nepodařilo. Dnes mohu říci „NAŠTĚSTÍ!“ Protože bych se, s velkou pravděpodobností, vůbec s loutkou nesetkala.) Po základní škole jsem začala studovat gymnázium v Hradci Králové, kde jsem pak navštěvovala i Literárně-dramatický obor při ZUŠ Na Střezině, známý též pod názvem Jesličky. Zde jsem se seznámila s Jolanou Brannyovou coby mou paní učitelkou. S ní jsem začala přicházet na krásy loutkového divadla, do něhož jsem se postupně zamilovala natolik, že jsem se pak nerozmýšlela nad vysokou školou, ale rovnou jsem si podala přihlášku na DAMU na Katedru alternativního a loutkového divadla. Ale abych se vrátila k datu vzniku. S vlastním představením Divadla jednoho Edy jsem poprvé vystupovala v dubnu v roce 2001, kdy jsem byla Jolanou přihlášena na Regionální loutkářskou přehlídku amatérských divadel (nadále jen RLPAD). Proto by se za skutečné datum vzniku dal považovat duben 2001.
Vím, že „Divadlo jednoho Edy“ je dost neobvyklý název, obzvláště proto, že to je divadlo TOHO, nikoli TÉ Edy. Vysvětlení je ale prosté. Abychom to mohli dobře pochopit, přenesme se nyní do období, kdy jsem jezdila na Pavlov (Stanice ochrany fauny a flóry) na tábory pořádané ekologickým sdružením Brontosaurus. V této době mi má starší sestra říkala Edo-inspirovaná oblíbenou knihou „Máma, táta, já a Eda“. Na Pavlově jsem se tak bezděčně představila a zůstala jsem u těch lidí Edou dodnes. Mám proto jméno „Eda“ spojené s překrásnými zážitky a vzpomínkami. Když jsem pak přemýšlela nad názvem divadla, jako první mne samozřejmě napadl „Eda“. Jenže samotný „Eda“ působil spíše jako nějaká zkratka (stejně tak jako název divadla DNO , jehož jsem členem. Často kladená otázka z řad diváků je: „Co znamená D.N.O.?“…) Zapřemýšlela jsem nad rozšířením „zkratky“ Eda na „název divadla“. Budete se možná divit, dalo mi to hodně práce! Jak už to totiž v životě většinou bývá, jednoduchá řešení, jež jsou nám nadosah, pro vymýšlení složitostí často přehlídneme nebo nás jednoduše nenapadnou. (Jak říká jedno moudré pořekadlo: „Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě?“) A tak po hodinách přemýšlení mi došlo jednodušší řešení. A název: „Divadlo jednoho Edy“ byl na světě...
První představení Divadla jednoho Edy se jmenuje: „O nepořádném křečkovi“ a vzniklo v březnu v roce 2001. Poprvé bylo uvedeno n RLPAD v dubnu 2001, kde mělo premiéru a vlastně i velký úspěch. (Bez ohledu na to, že bylo ještě nevyhrané, že to bylo moje úplně první představení- nejen s loutkami, ale i jako herečky one-woman show vůbec- porota jej navrhla na postup na Loutkářskou Chrudim!). „ O nepořádném křečkovi“ patří na můj „repertoár“ i dnes a hrála jsem jej v mateřských školkách v Hradci Králové, v mém rodném Poličském kraji, v Praze, Brně, a i po jiných městech České republiky. Dokonce se dočkalo uvedení i na mezinárodním festivalu Vyšegradské čtyřky ve slovenské Nitře, kde sklidilo obrovský úspěch. Toto představení je také vybráno na letošní Zlomvaz 2007. Druhé představení „Tygr, mnich a šakal, cesta, kráva, strom a Mirka“ mělo premiéru o rok později, tedy v dubnu v roce 2002. Název představení je tak trochu myšlenou parodií na velice dlouhé názvy-nejen- loutkových divadelních her – příkladem je název textu loutkářské rodiny Majznerů z roku 1862: „Divadlo o králi Admedusovi a královně Alcesce aneb Kterak Herkules dobyl bránu pekelnou“ nebo text Ivy Peřinové hraný v Naivním divadle Liberci (premiéra 1993) „Bezhlavý rytíř též Koranto a Špadolino neboli Obležení hradu Valečova“ či představení hrané v jezuitském divadle v Českém Krumlově v roce 1673: „Křišťálová nevinnost obviněna úkladem čili Jenovéfa utiskovaná nařčením Golovým, přemáhající Gola svou nevinností“.(1) Na rozdíl od názvu hry o Jenovéfě, který vlastně vyjadřuje celý její obsah, název představení „Tygr, mnich a šakal, cesta, kráva, strom a Mirka“ obsahuje jména všech aktérů, kteří v něm hrají. (Přijití na tento název nám s Jolanou nezabralo tolik času jako mně vymýšlení názvu divadla, a bylo velmi příjemným a humorným zpestřením.) S Jolankou jsme se „nevyřádily“ jen na názvu, ale i na žánru. Jelikož je představení plné písní (hudba tvoří skoro 2/3 představení), označily jsme je jako muzikál.(Celý název představení tedy zní: „Tygr, mnich a šakal, cesta, kráva, strom a Mirka- loutkový muzikál pro děti na motivy indického příběhu.“) Jak už jsem naznačila, „Tygr, mnich a šakal…“ je adresován dětem, konkrétně nejmenším divákům z mateřských školek. S pozitivním přijetím se však představení setkalo i na základních školách a na festivalech např. v Nitře, kde jsem jej hrála pro vysokoškoláky, či na celostátní přehlídce divadel jednoho herce, kde v hledišti seděli diváci důchodového věku, a kde vyhrálo hlavní cenu. Třetím představením vzniklým pod vedením paní Brannyové je pohádka „Jak sloni k chobotu přišli“. Jestliže na představeních „O nepořádném křečkovi“ a „Tygr, mnich a šakal,..“ měla Jolana převážný podíl (jak po stránce režijní tak i dramaturgické), u příběhu „Jak sloni k chobotu přišli“ mi dělala v podstatě supervizi a rádce ve výtvarných a technických oblastech. Byla to pro mne obrovská zkušenost nejen pro to, že jsem si vyzkoušela práci dramaturga- dlouhé hodiny jsem hledala v knihách ten správný námět- ale také scénografa- všechny loutky i scénu jsem si vyráběla sama (u příběhu „Tygr, mnich a šakal…“ mi při šití loutek pomáhala matka neb náš šicí stroj v té době byl mým velkým nepřítelem). Zkusila jsem si i nahodit a postavit celé představení. Pak přišla na řadu Jolanka a společně jsme všechno čistily a zpřesňovaly. „Jak sloni k chobotu přišli“ postoupilo na Loutkářskou Chrudim, kde sice nevyhrálo hlavní cenu, ale získalo mnoho uznání a pochval! Toto představení reprezentovalo DAMU (společně s představením „Lady eM“) na Nemzetkózi kortárs bábmúvészeti fesztiválu v maďarském Egeru v roce 2006.
V roce 2003 jsem byla hned po střední škole přijata na DAMU na katedru Alternativního a loutkového divadla, obor herectví.
Protože jsem si k přehlídce v Hradci Králové vytvořila silné pouto (spřátelila jsem se zde se spoustou výjimečných lidí a vůbec jsem se zamilovala do neopakovatelné atmosféry tohoto hradeckého festivalu), začala jsem pracovat na novém představení, se kterým bych se mohla opět zúčastnit. Vzhledem k časové náročnosti studia jsem pohádku: „O Červené Karkulce, a tak trochu o leopardovi“ vytvořila za rekordních 5 večerů a nocí. (Pro pořádek, psal se březen roku 2004.) Možná se ptáte, jak jsem se- coby budoucí profesionál- mohla přihlásit na amatérskou přehlídku. Bylo mi to umožněno díky tomu, že jsem na představení pracovala sama bez pedagogického- tedy profesionálního- dohledu, a také proto, že to nebyl ani školní projekt. O scénografickou pomoc jsem poprosila svoji sestru Terezu Venclovou, které jsem tak zprostředkovala první scénografickou zkušenost jako takovou. Musím říct, že to byla velmi příjemná a obohacující spolupráce (troufám si tvrdit, že pro obě strany.) „Pohledem zvenku“ mi moc pomohl Marek Bečka, protože mne upozornil na některé nedostatky, které jsem „zevnitř“ neviděla.
Asi čekáte, že další představení bude uvedeno na přehlídce v roce 2005. Není tomu tak. Představení „Lady eM“ sice vzniklo v únoru 2005, ale na přehlídku jsem jej přihlásila až o rok později. Uvědomila jsem si, že všechna představení, která jsem v Hradci hrála, tam měla premiéru nebo 1. reprízu. Byla tedy nevyhraná a pořádně nezažitá, což bylo k jejich škodě. Rozhodla jsem se, že s přihlášením „Lady eM“ ještě rok počkám. Vyplatilo se! Příběh lady Macbeth za rok dozrál a podařilo se mi -více méně- vychytat dramaturgické nedostatky (a nejen dramaturgické…). „Lady eM“ vyhrála v roce 2006 hradeckou přehlídku a na Chrudimi získala ocenění za scénografii (tu dělala Kateřina Štolcpartová- spolužačka z oboru scénografie) a za hudbu. Představení „Lady eM“ také reprezentovalo DAMU na Nemzetkózi kortárs bábmúvészeti fesztiválu v maďarském Egeru v roce 2006.
Pro toto představení se mi podařilo navázat spolupráci s Janou Kolářovou, studující hru na violoncello na konzervatoři v Praze. Což se ukázalo jako obrovská výhra a přínos pro představení! Zde by se hodilo napsat, že „Lady eM“ se poněkud vymyká dosavadnímu „stylu“ Divadla jednoho Edy. Doposud jsem dělala jen pohádky pro děti a hrála, zvučila i vodila jsem si je sama. „Lady eM“ není pohádka pro děti, ale příběh pro starší a dospělé. Hrajeme ji dvě herečky: já a Diana Čičmanová (původně Beáta Valette). Hudbu složila a na violoncello hraje Jana Kolářová (původně Eva Kratochvílová. Ke změnám v obsazení došlo z důvodů provdání se do Francie a kvůli zdravotním problémům.)
Rok 2006- přesněji jeho první polovina- byl velice plodný, jelikož v tomto období vznikla ještě další dvě představení (taktéž dosti netypická pro Divadlo jednoho Edy). První představení „Chryzantémový slib“- vlastně s mezinárodní spoluprácí- je magisterský projekt japonské scénografky studující na DAMU Chieko Yamauchi (pod pedagogickým vedením prof. P. Matáska), v režii Japonce Noriyukiho Sawi. Pomocnou režii k němu dělal Ion Iurcu (z Moldávie). „Chryzantémový slib“ hraji já (Česko) a Matija Solce (Slovinec). A je tedy vlastně spoluprácí Divadla jednoho Edy a Teatra Matita. „Chryzantémový slib“ je velice neobvyklé představení, protože se v něm snoubí- nám Evropanům ne tolik známá- japonská rituální plynulost, rozvážnost a pomalost a evropský pohled na věc (utajované oslazení si čaje cukrem či přilití mléka do šálku při čajovém obřadu…). Ač byl „Chryzantémový slib“ velmi uznávaným a chváleným představením, z technických důvodů se nedočkal mnoha repríz (např.: hudbu složil a hrál Japonec Daizó, který speciálně kvůli tomu přiletěl z Japonska a nemohl létat na každé představení…) Obrovským úspěchem pro mne je i skutečnost, že v říjnu 2007 jsme pozvaní zahrát „Chryzantémový slib“ přímo do Japonska. Druhé představení „Nestárnoucí mládí a nesmrtelný život“ vzniklo opět tak trochu jako mezinárodní spolupráce. Režíroval jej Ion Iurcu (Moldávie), scénografii dělala Kanako Nishioka (Japonsko) a hráno bylo mnou a Jiřím Hajdylou (oba z ČR). Letošní rok- 2007- tedy vlastně jeho první čtvrtina- byl taktéž velmi „produktivní“. Vznikla dvě představení (se kterými jsem se opět zúčastnila hradecké RLPAD). Pohádka „Jak chodil Kuba za Markytou“ by se dala zařadit mezi „klasický repertoár“ Divadla jednoho Edy, protože je opět adresována nejmenším dětem a je to one-woman show. Její původ se však „stylu“ Divadlu jednoho Edy vymyká. Vznikla totiž na popud pana Kalfuse, jako magisterský projekt Japonky Kanako Nishioky. Byl mi předložen už vybraný text (takže dramaturgickou stránku výběru jsem řešit nemusela), vyrobené loutky (i scénografie byla tedy hotová) a režie se ujal sám pan Kalfus. Druhým představením byl projekt Divadla jednoho Edy a divadla DNO „LAPOhádky“ zniklý za podpory DAMU a města Hradce Králové. Z podtitulku: „Ledově technologizované příhody z neposkvrněné severské přírody“ je na první pohled jasné, že tyto příběhy ze severského Laponska nejsou pohádkami pro děti. V celém představení se mluví laponsky, což je do češtiny překládáno pomocí titulků. I z toho vyplívá věkové omezení diváků. Ti musí totiž umět číst (místy dost rychle). Velkým úspěchem „LAPOhádek“ je výhra na RLPAM 2007 a přímí postup na Loutkářskou Chrudim (která se teprve bude konat letos v červenci). A také reprezentace DAMU na Nemzetkózi kortárs bábmúvészeti fesztiválu v maďarském Egeru v roce 2006.
S Divadlem jednoho Edy jsem se zúčastnila mnoha českých i mezinárodních festivalů. Za zmínku stojí například havlíčkobrodský festival „Dospělí dětem“, „Celostátní přehlídka divadel jednoho herce“, pražský a brněnský „Mezi ploty“, „Trnfest“, v divadle Husa na provázku „Husa dětem“, několikaletá účast na Loutkářské Chrudimi a mnohé další. Z mezinárodních festivalů jsem si zahrála v roce 2004 na festivalu PUF ( Primorski Ulični Festival- s mezinárodní účastí) ve Slovinsku („Jak sloni k chobotu přišli“ ve slovinštině) a na festivale pouličních divadel v Itálii. O rok později- tedy v roce 2005- Divadlo jednoho Edy hrálo na Rakousko-Slovinském festivalu „Mini-mikro-imrpo“ jak v Rakousku, tak ve Slovinsku. V roce 2006 jela „Lady eM“ a „Jak sloni k chobotu přišli“ coby zástupce a reprezentant DAMU na Nemzetkózi kortárs bábmúvészeti fesztivál do maďarského Egeru. Stejný rok se hrála představení „Jak sloni k chobotu přišli“ a „O nepořádném křečkovi“ na festivalu Vyšegradské čtyřky na Slovensku v Nitře. Představení „Jak sloni k chobotu přišli“ pak bylo pozvané i na festival do Mnichova. V září 2006 jsem pro velký úspěch jela opět s představením: „Jak sloni k chobotu přišli“ na PUF do Slovinska. Letos- v roce 2007- jsme jeli s„LAPOhádkami“ opět do Egeru na Nemzetkózi kortárs bábmúvészeti fesztivál do Maďarska. V říjnu 2007 jsme pozvaní s „Chryzantémovým slibem“ do Japonska.
Měla jsem i to štěstí hrát pravidelně nedělní pohádky pro děti v Eliadově knihově v Divadle na Zábradlí, v Divadle v Celetné a v purkrabství na Vyšehradě.